Pobyt v Bieszczadech jsme zahájili v Sanoku, bráně do této krásné, turisty vyhledávané, ale zatím ne úplně přeplněné oblasti. Toto je náměstí – vedle něhož od naší poslední návštěvy vyrostlo podzemní parkoviště, na němž jsme zažili trochu legrace, když jsme se z něj později snažili odjet. Automat na našem patře nefungoval, o patro výš nebral bankovky a s tímto požadavkem nás poslal do dalšího patra, tam ovšem ve skutečnosti nebyl vůbec… Navíc patra v garáži byla číslována jinak než ve výtahu, takž po chvíli ježdění nahoru dolů jsme úplně ztratili přehled, kde se vlastně nacházíme:-) Ale nakonec jsme ven vyjeli!Na náměstí v Sanoku máme oblíbenou restauraci nabízející místní speciality – tu jsme samozřemě využili. Zde holubky a pohankové karbanátky.A tento domeček na konci světa se stal na následující čtyři dny naším bydlištěm. Bylo tam kráááááásně!Kousek nad ním jsme objevili lavičku s tímto výhledem do kraje, kam jsme si večer chodili na chvíli sednout.Druhý den jsme vyrazili na největší túru – do Užockého průsmyku, ovšem z polské strany. To si vyžadovalo naší terénní Bertičkou nejdřív dojet do výchozího bodu…… a tam zaparkovat na tomto krásném parkovišti.A tady už jsme na cestě nahoru – za námi vlevo polský hraniční sloupek, kousek za ním se krčí i ukrajinský. Mezi nimi, v korytu řeky San, která pár kilometrů odtud ale pramení a tak je zde ve skutečnosti jen maličkým potůčkem, probíhá bez velkých fanfár hranice Schengenu.Výhled ze samotného rozhlediště nahoře je už poněkud zarostlý, ale po cestě bylo vidět mnoho jiných krásných panoramat.Po návratu dolů jsme se zastavili na občerstvení v této úžasné trampské hospůdce, která vypadala i fungovala opravdu jako z filmu. Akorát borůvkové pierogy, které jsem chtěl okusit, jim už ten den došly. Škoda, pierogy jsem jedl celé čtyři dny, a tady byli jediní, kteří nabízeli tuto neobvyklou variantu. Asi proto jim ji vyjedli 😉V Bieszczadech narazíte na mnoho desítek takovýchto krsných dřevěných kostelíků….… a dokonce na jednu dřevěnou vilu.Následující den jsme si vyšlápli na kopec Korbania. Byla to docela fuška…… a nahoře nás čekaly ještě schody, či spíše žebříky na rozhlednu.Z té byl ale krásný výhled (ukazuju, že tam tím směrem je Užocký průsmyk, kde jsme včera byli).Potom jsme navštívili muzeum historie Bieszczad. To se ukrývá v tomto stavení na okraji, či spíše za okrajem vesnice…… a trochu klame tělem. Uvnitř je totiž k vidění rozsáhlá sbírka předmětů spojených s životem v Bieszczadech…… kterou nás provedl velmi ukecaný sympatický majitel muzea (které je soukromé), který nám nakonec dal ještě slevu za to, že jsme mu nemohli dokonale rozumět.Část expozice je věnovaná i bojům v zimě 1914/1915, které oblastí dost intenzivně poznamenaly. Odpoledne jsme chtěli strávit u Solinského jezera, nejvýznamnějšího turistického lákadla Bieszczad. Už zdálky jsme ale pochopili, že naše představa, že si někde lehneme k vodě a půjdeme se okoupat, byla naivní. Zjistili jsme, že se zde koncentrují všichni turisti, které Bieszczady navštíví, a že do Bieszczad jezdí na dovolenou polovina Polska (ta druhá je v Zakopaném). Takže je to takové malé polské Chorvatsko. Ruch, placená parkoviště a množství lidu tomu odpovídaly. Nakonec jsme nohy smočili na takovém podivném místě, kde byl zákaz koupání, a po krátkém kochání se jezerem jeli raději na naši oblíbenou lavičku;-)Poslední den jsme se rozhodli projet lesní úzkokolejkou, kterou zde v sezoně provozují.Jelikož lístky na nejbližší spoj byly již vyprodány, koupili jsme si jízdenky na večer a dali si oběd.Pak jsme ještě chvíli obdivovali krásy místní krajiny…… a nakonec vyrazili posledním vláčkem, který večer jel.Cesta trvala hodinu, na konci byla půlhodinová pauza na místě, kde nic není, a jelo se zpátky.Bylo to superstylové:-)A tímto večerním pohledem z naší oblíbené lavičky zápisek končíme a (jak už se ostatně stalo tradicí) dodáváme: Bylo tam krásně, přijedeme zas!
